Expirace emocí

expirace emocíJakou expiraci mají vaše emoce?
Dnes ráno jsem po probuzení otevřel okno a ucítil závan zvláštního chladu. Takového, který vás nutí vlézt zpátky po peřinu, zavřít oči a vrátit se do vnitřního světa plného klidu a iluzí.
Jenže z něho jsem se právě probral. A říše snů mi dnešní noci skutečně zamotala myšlenky do gordického uzlu. Už v noci jsem pocítil podivný mráz na zádech a sny, které pronásledovaly mou mysl, byly živé a…no, řekněme podivné.
Ne, že bych nebyl na lecjaké stavy vědomí zvyklý.
Jenže tohle bylo divné.
Jako bych v břiše měl veverku, která za každou cenu chce ven.
Co se to děje, říkám si…že by ten včerejší čočkový salát?
Občas nás naše mysl a tělo trochu popletou. Nevíme totiž, odkud přicházejí impulsy. Jestli jsme tak ztrápení proto, že je v našem těle něco v nepořádku.
Nebo naopak, jestli tělo už jednoduše nedokáže a nechce nést tíhu nevyřešených, potlačených, nepřiznaných, nevyjádřených a jiných emocí.

Nebyla to čočka.

Byl to pocit podivné nicoty v břiše. Jako něco, o čem nechci mluvit a uzavírám to hlouběji a hlouběji do sebe náhle zvětšovalo svůj objem.
Jako konzerva, která má prošlou expiraci.
Když jsem byl malý, říkával jsem takovým prastarým spížovým úlovkům „bombáže“.
Konzervy zastrčené za zavařeninami, prastaré a etiketou tak vybledlou, že ani nevíte, co je – respkt. bylo obsahem.
Taková nafouknutá konzerva jasně předesílala, že napjetí pod silným kusem kovu už přerůstá únosnou mez. Jakoby vše co bylo pevně skryto déle, než mělo být, řvalo: „my chceme ven!“
Když se s takovou bombáží pořádně mrsklo o chodník, většinou se ozvala rána odpovídající výbuchu dělbuchu a vůkol se rozvinul sarin, který zabíjel vše živé.
A naprosto stejně se chovají naše emoce.
Zapomeneme-li na ně. Ukryjeme-li je – někdy jen proto, že se zrovna prostě nehodí, připomenou se nám. Někdy jednoduše tím, že nám někdo ukáže tu svou ukrytou konzervu. Náhle si vzpomeneme na své ukryté a upozaděné emoce. Na něco, co mělo být stráveno a prožito už kdysi.
Nevyjádřené nebo potlačené emoce. City, které se nehodily nebo jsme si je prostě nedovolily v daný okamžik prožít. Bolesti a křivdy, stejně jako radost a lásku, které jsme nevyjádřily tak jak bychom rádi. To horší na tom je, že stále víme, že v naší spíži čeká něco, co může kdykoliv explodovat. Jaksi to tušíme, ale bojíme se vyklidit celou spíž a všechno, co už nepotřebujeme a nikdy nebudeme moci strávit, prostě vyhodit. Zbavit se bombáží jednou provždy.

Jsou to konzervy emocí.

Emocí, které mají prošlou expiraci.

Emoce, které už nejsou jedlé..
Emoce, které, když vybuchnou, můžou zničit a znehodnotit čerstvé zásoby naší duševní spíže.
Emoce, které už nikdy neprožijeme tak, jak bychom je prožili tehdy, kdy bylo zapotřebí je prožít.
Hnijí v nás a ohrožují naši duševní spíž.

Takže.
Nebyla to čočka.
Byla to jedna taková zapomenutá konzerva.
Pryč s ní.
Pěkně opatrně vyndat ze spíže. Vynést na vzduch a tam s ní pěkně praštit o chodník. A pozvat k tomu kamarády. Možná že nám to klukovské rošťáctví pomůže zbavit se i lpění na té zatuchlé konzervě. Zvlášť, když se o ně podělíme.
S nervozitou a chvěním, že nás obsah může potřísnit a že se pozvracíme smradem, kdy s takovou bombáží pořádně křápnem a ona vybuchne, se nás zmocní i úleva. Úleva, že jsme se dokázali zbavit toho, na čem jsme si dříve lpěli. Toho, co díky našemu lpění zatuchlo, zasmrádlo a shnilo.
No a my to teď vypustíme ven.
Pořádně tím křápnem.

Ven s tím.
Smrad?
Jistě…tak rychle pryč…a usmát se, že už se ten smrad rozptýlil.

Jakou trvanlivost mají vaše emoce?
Jak často uklízíte ve vlastní spíži?



Komentáře k článku Expirace emocí



Revoluční výživa