Koučink

Několikrát jsem mluvil s různými kouči a psychology na toto téma. Proč se v dnešní době najednou objevuje koučink úplně všeho?
Potkáváme kouče managerů, kouče rodiných vztahů, kouče osobního rozvoje, kouče komunikace, kouče sebenalezení a dokonce jsem viděl kouče, který vás učí jak vychovávat psa. Tak nějak se mi zdá, že je tu trochu překoučováno.
Tak trochu čekám, že až zítra vyjdu před svůj dům, na schodech potkám uhlazeného pána, který se mě zeptá: „máte správně zavázané tkaničky?“ „A jak se vlastně cítíte v těch botách?“
Odpovím mu: „nevím, ale jak cítíte mou botu vy?“ a dám mu ji přivonět…

Předtím než si položíme otázku, o čem ale skutečně vypovídá poptávka, která zástupy koučů vytvořila, je nutné vyslovit desatero koučovo:
1. Kouč se ptá.
2. Správný kouč neprosazuje svůj názor.
3. Kouč motivuje
4. Kouč učí jak nalézt odpovědi pokládáním otázek.
5. Kouč musí být vnímavý
6. Kouč si musí udržovat odstup
7. Kouč může poskytnout jiný úhel pohledu, ale pouze v náznaku či správně zvolenou otázkou.
8. Kouč vede své klienty ke spokojenosti
9. Kouč učí „práci na sobě“
10. Kouč je „B$H”

Kdo ale ve skutečnosti ti koučové jsou?
Mno, jistě takové lidi odjakživa znáte – do všeho se „serou,“ remcaj, blbě se na všechno ptají a na všechno mají odpověď.
No prostě, všeználci a rozoumkové, kteří s blahosklonným úsměvem, vnitřně značně frustrovaní touží po změně životů druhých a tím deklarují nespokojenost se sebe-přijetím.
Ale abychom nebyli až tak zlí, zkusme podrobit jejich chování malé analýze.
Základní zásadou koučů je pokládání otázek – a jak pravil můj kamarád: „správný kouč se pouze ptá!“ Hmmmm, v člověku, který vyhledává kouče, přeci již otázky znějí. Jinak by je nehledal. Takový člověk chce odpověď. Nechce ve skutečnosti poslouchat další otázky, které jej mají navést. Skutečný důvod proč koučové pokládají otázky je výsledek mentálního nastavení naší společnosti, které vzniklo vlivem přesycení informacemi.
Také to nazývám syndromem odporu vůči autoritě.
Zahlcení nastalo jednoduše poté, co byla dlouhá a vleklá informační chudoba. A přidružená skepse vůči všemu je odpovědí na rozčarování z toho, že čemu jsme dogmaticky věřili, není záhy stabilní jistotou. Navíc k tomuto syndromu přispívá další syndrom doby.
Všeumělství – každý, kdo má přístup k internetu je na slovo vzatý odborník na cokoliv. Moudrost a zkušenosti čerpáme z krátkých zpráv, o jejichž autorech nemáme ani páru. Neuvědomujeme si, že do sebe dostáváme jen stále stejný přebalovaný balast. Tedy kupujeme pořád jeden a ten „samej flák“ masa, který jen někdo opepří, osolí a opatří jej novou etiketou.

Celá tato směsice vytváří dav, který má dojem, že toho ví mnoho, že od málokoho se může něco naučit a takovýto dav je přespříliš a předem kritický k čemukoliv novému. Přesto a zároveň proto se v tomto davu vytváří dojem silné nejistoty. Protože chybí skutečná náplň. Taková, kterou bychom mohli empiricky ověřit a racionálně zdůvodnit. Taková, kterou lze dlouhodobě rozvíjet a nezůstává na mrtvém bodě.

A zde uzrává vhodná strava pro hrabavé slepice a kohouty, kteří na tomto zahnívajícím kompostu mentální dezorientovanosti s velkou pompou přehrabávají obsah a dostávají zaplacenou tučné honoráře.
Ano, správně – to jsou naši koučové.
Hrabou se v bordelu druhých a žijí v domnění, že pokládáním otázek dovedou klienta k sebe-uklizení. Jistě, má to jistou logiku – kouč nás může naučit používat vysavač, mop a čisticí prostředky, ale aby toto dokázal, vždy bude muset dokonale znát vnitřní prostředí, které chce pomoci uklidit. A nejen to – bude se muset zorientovat v tomto prostředí lépe než daný člověk sám, protože klient sám stojí bezradně ve tmě svého vlastního prostoru.

V mém resumé nevychází koučové tak zle jak to nyní vypadá.
Ten problém je v každém z nás.
Tkví přesně v tom, že sami sobě neumíme pokládat otázky a nejen je položit, ale především si na ně jednoznačně odpovědět.

Dříve si lidé pokládali otázky a hledali odpovědi u kněžích, šamanů, rady starších, mudrců, vědem, filozofů, lékařů, vědců. Ti nás však neuspokojili a tak jsme ztratili důvěru.
Nyní už nevěříme nikomu…ale ani sobě ne…a proto potřebujeme kouče, aby se za nás ptali. Může-li nám být kouč skutečně užitečný, musí sám pochopit skutečný problém člověka, ne jen se „blbě ptát.“
Ale hlavně se přesunout od pokládání otázek k vyvolání odpovědi.
Jak?

No to je přeci mé obchodní tajemství:)



Komentáře k článku Koučink



Revoluční výživa