Kouzlo této chvíle

Cíl naší cesty. Kouzlo přítomného okamžiku. Bývá „dobrým zvykem“ lidí vychovaných hybridizovanými křesťansko-kapitalistickými pravidly, že svůj vlastní život a dění kolem hodnotí na negativní a pozitivní. Mnozí jsou již zvyklí, že mé prsty při symbolické materializaci vnitřního prožitku utíkají po klávesnici směrem ke zpochybňování samotné podstaty těchto pravidel, ale nyní se pokusím jim dát jiný směr…
Směr cesty, která nemá cedule a směrovky, není vyznačena na mapách a i ta nejmodernější navigace vám hlásí „nedostupný signál“.
Většina z nás, když je vysazena do takovéto pustiny, hledá záchytný bod. Jakýsi ukazatel směru. Nenachází-li ho, nastává rozrušení, posléze vcelku slušná panika… Z této iracionální ustrašenosti nás vysvobodí jakýkoliv kotevní bod. Cokoliv se zdá, že by nám mohlo ukázat směr, kam máme dojít, se stává naším cílem, modlou, životní filozofií, celoživotním posláním.
Nesčetněkrát se nám na této cestě divočinou stane, že se nám onen pevný bod, který určuje kudy se vydat, ztratí z dohledu a o nás se opět začnou pokoušet mrákoty nejistoty…
Často se nám také stane, že dojdeme-li k tomuto bodu – cíli naší cesty a s otevřenou hubou civíme na to, že to, co se zdálo jako smysluplný cíl, je prázdná ikona…najednou naše dosavadní cesta bledne a vypadá poněkud vyschlá…náhle nevíme, kde jsme…

A zase panika…rozhlížíme se a hledáme další – jiný – zaručeně smysluplný bod.
A vzhledem k tomu, že kdo tluče, je mu otevřeno, nacházíme jej…
Najednou se těšíme z nového smyslu a cíle naší cesty ukotveni ke garantované jistotě. S pocitem jakési naivní morální absurdity se sem tam otočíme k minulému záchytnému bodu… Sarkasticky a s falešným úsměvem se po oku stále otáčíme a cítíme zvláštní prázdnotu. Jakoby onen kotevní bod do nás otiskl část sebe…

Jdeme přesto dál…cestou k dalšímu bodu…ten je určitě ten pravý. A po cestě začínáme slyšet zvuky – šum a zvonění – tinnitus – někde uvnitř hlavy zvoní telefon a volající je evidentně stále na lince, i přesto, že mu telefon stále nebereme.
Jdeme dál a výš, a čím blíž dalšímu bodu jsme, tím jsme nervóznější v očekávání toho, co bude – co nalezneme u vytyčeného cíle naší cesty.
Zrychlujeme a nervozita sílí, když zjišťujeme, že ani jeden bod, ke kterému jsme došli, nás nevykoupí a nedá nám vytouženou jistotu.

Pak čučíme jak koza na petržel, když se všechny kotevní body v našem uplynulém životě jeví prázdné a nesmyslné. Značně unavení, vyčerpaní s očima na vrch hlavy si náhle uvědomujeme ten zvláštní rej, který je kolem nás, kterého jsme si v rámci upřeného pohledu na své cíle, nevšimli. Kolem nás se pinoží tisíce dalších, kteří vypadají stejně vykuleně jako my samotní…
To jen přiloží polínko do ohně naší paniky a my začneme hystericky vřeštět a běháme dokolečka, rveme si vlasy, zastavujeme ostatní a vyděšeně žádáme cestu…cestu k bodu, který nikdo z těchto ustrašených panikářů nenašel.

Vidíme, že je to beznadějné, tak padáme na kolena a věšíme hlavu v trpkém osudu… A najednou v tom lehkém ztišení si uvědomíme, že v nás zní stále ten zvláštní zvuk…tak tedy apaticky zvedneme telefon.
Zeptáme se: „haló, kdo tam?“
Ozve se: „tady JSEM JÁ.“
„Kdo je to já“, odvětíme.
„No přeci JÁ – JÁ JSEM TI JEN CHTĚLO ŘÍCT, že jsem stále s tebou a že cesta, na kterou ses vydal je fakt super trip – není přeci nad to, když můžeš jít kam chceš, dělat co chceš a hlavně, že se z toho všeho můžeš těšit ať už tě potká cokoliv, budu stále s tebou.“

Posloucháme, s údivem malého děcka se díváme na telefon a napadá nás tisíce otázek, na které se chceme zeptat a roztržitě začneme koktat: „kd kdo jsi“ „kdo jsem já“, „kam mám jít“ kd… Náhle se ozve:
„Poslyš -klídek – já jsem JÁ a ty jsi JÁ.“
„Kdykoliv budeš potřebovat, jsem tu pro tebe – stačí mi kdykoliv brknout.“ „Ale teď si užij ten výhled“, ozve se zvesela a přeruší se spojení.
Najednou je to tu – klid, který nás nutí se zhluboka nadechnout – doslova nasát vůně života, pozvednout hlavu, otevřít oči, uvolnit mysl a těšit se a radovat z výhledu do krajiny, kterou procházíme.

Za celou cestu nás nenapadne, že my samotní jsme tím bodem v pustině, který do nezkrocené divočiny životy přináší smysl a ať už zamíří naše kroky kamkoliv, naše stopy jsou vždy tou správnou cestou, když se přestaneme otáčet za kotevními body, uvolníme se, zdřímneme si pod borovicí, zapotíme se cestou do kopce a poškrábaní z trní okusíme sladkého ovoce života, hodíme bobek pod kapradí, zdrhneme před medvědem.
Prostě pohoda…kouzlo této chvíle.



Komentáře k článku Kouzlo této chvíle



Revoluční výživa